O projektu

PolFon je interaktivní vzdělávací portál věnovaný polské fonetice. Je určen především pro cizince, již si chtějí osvojit polskou výslovnost, ale doufáme, že zaujme i polské studenty polonistiky, lektory polštiny a profesionální lingvisty. Kromě vzdělávacích materiálů zahrnujících zvukové nahrávky a artikulační schémata obsahuje rovněž cvičení zaměřená na fonematický sluch a fonetický přepis jednotlivých hlásek.

Portál vznikl v rámci realizace grantu „Fonematika polštiny z hlediska axiomatického funkcionalismu. Fonetická a fonologická analýza současného polského jazyka“, číslo projektu IGA_FF_2014_081, financovaného ze zdrojů Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy České republiky.

AUTOŘI

Marcin Wągiel

Lingvista, autor publikací z oblasti formální sémantiky a generativní syntaxe. Lektor polštiny zaměřující se na výuku západních Slovanů. Milovník kultury pozdního baroka, piva a zombie.

Jakub Bortlík

Anglista se zájmem o výslovnost jazyků, především evropských. Fanoušek svobodného softwaru, příkazového řádku, volejbalu a sv. Františka z Assisi.

Anna Radwan

Zabývá se hlavně překladem dětské literatury do polštiny a češtiny. Má ráda stará města, jezevčíky a vzorované oblečení. Pořád zpívá.

Aleksandra Starzyńska

Slavistka zabývající se srovnávací slovanskou jazykovědou. Spoluautorka vysokoškolských skript Cvičebnice překladu pro polonisty II: Obchodní korespondence. Examinátorka ECL certifikátů z jazyka polského a ruského. V soukromí vášnivá cestovatelka a lyžařka.

Volba některých symbolů pro transkripci:

Na stránkách portálu jsou užity dva systémy fonetické notace: mezinárodní fonetická abeceda (IPA) a tzv. slavistická abeceda (AS). Uživatel může kdykoliv přepnout mezi IPA a AS kliknutím na příslušnou ikonu. IPA se zde používá podle zrevidovaných zásad transkripce (viz Wągiel 2014).

Transkripce IPA použitá na našich webových stránkách se v několika ohledech liší od transkripce použité např. Jassemem (2003). Jde především o použití symbolů <ʂ ʐ t͡ʂ d͡ʐ> místo tradičně používaných <ʃ ʒ t͡ʃ d͡ʒ> a to v souladu s poznatky Hamannové (2004) o retroflexním charakteru těchto hlásek. Toto řešení se zdá vhodné i z didaktických důvodů, jelikož zdůrazňuje odlišnost těchto hlásek od podobných hlásek v jiných jazycích (srovnej např. poslední hlásku v polském kosz „koš“ [kɔʂ] a v českém koš [kɔʃ], či anglickém cosh „obušek“ [kʰɒʃ].

Dalším rozdílem je použití symbolů <kʲ ɡʲ xʲ> místo <c ɟ ç> pro palatalizované veláry. Zde hraje roli především odlišnost těchto hlásek od skutečných palatál, pro něž jsou v IPA symboly <c ɟ ç> vyhrazeny, a které se v případě [c] a [ɟ] vyskytují v češtině, např. ve slově děti [ˈɟɛcɪ].

Symbol <a> používáme poněkud odlišně než oficiální IPA, ve které označuje otevřenou přední nezaokrouhlenou samohlásku. Otevřenou střední samohlásku, kterou v polštině nacházíme jako základní variantu např. ve slově spać „spát“, odlišuje IPA pomocí diakritiky pro centralizaci: <ä>. Jelikož však základní varianty ostatních polských samohlásek označujeme jednoduchými symboly a diakritikou odlišujeme poziční varianty (viz níže), používáme symbol <a> právě pro samohlásku střední, tedy např. spać [spat͡ɕ], a její přednější variantu odlišujeme pomocí <a̟>, např. siać „sít“ [ɕa̟t͡ɕ].

Polské samohlásky s výjimkou [i] a [ɨ] mají poziční varianty se změněnou artikulací (viz níže). Otázku, zda se od variant základních liší natolik, aby mohly být označovány pomocí zvláštních znaků (např. <ʉ> pro přednější variantu zavřeného zadního [u]), musí zodpovědět důkladná akustická analýza. Použití symbolů pro základní varianty v kombinaci s příslušnou diakritikou nám umožňuje naznačit jakým způsobem se poziční varianty liší, aniž bychom přesně určovali míru tohoto rozdílu: hlásky [ɛ̝ ɔ̝] jsou oproti svým základním variantám [ɛ̝ ɔ̝] zvýšené, naproti tomu [a̟ u̟] jsou přednější než [a u].

Z didaktických důvodů řadíme nosové diftongy [ɔw̃] a [ɛw̃] mezi samohlásky, ačkoliv se v současné polštině vyslovují jako kombinace samohlásky [ɔ] nebo [ɛ] a nazální aproximanty [w̃] nebo [j̃]. Před okluzívami a afrikátami se ortografické <ą> a <ę> realizují jako kombinace samohlásky [ɔ] respektive [ɛ] a nosové souhlásky s místem artikulace odpovídajícím následující souhlásce, např. ząb „zub“ [zɔmp], lęk „strach“ [lɛŋk].

Hlásky [ɕ ʑ t͡ɕ d͡ʑ] a [w ʍ wʲ ʍʲ w̃] uváděné v přehledové tabulce jako palatální a velární jsou ve skutečnosti koartikulované, a sice v prvním případě alveo-palatální, ve druhém případě labio-velární.

Hlásky označené jako poziční varianty se vyskytují jenom v určitých kontextech:

- palatalizované souhlásky se vyskytují před samohláskou [i] a před palatálními či palatalizovanými souhláskami,
- neznělé sonory se vyskytují mezi neznělými obstruentami a před pauzou na konci slova po obstruentě,
- retroflexní a velární varianty některých hlásek se vyskytují před jinou retroflexní, resp. velární hláskou,
- samohlásky [a ɛ ɔ u] mají změněnou artikulaci pokud se vyskytují mezi palatálními nebo palatalizovanými souhláskami.

Transkripce byly provedeny automaticky pomocí skriptu v programu Praat (http://www.fon.hum.uva.nl/praat/).